Opatrovnictví: ochrana seniorů v právních záležitostech

Opatrovnictví je klíčovým nástrojem, který zajišťuje podporu seniorům, kteří nejsou schopni samostatně právně jednat a hrozila by jim újma, pokud by tak činili. Soud stanoví opatrovníka, který zajišťuje za seniora právní záležitosti, které už sám zajistit nemůže.

Kdy je potřeba opatrovník?

Opatrovnictví je třeba zvážit, pokud senior trpí dlouhodobou duševní poruchou, která mu brání samostatně a bezpečně rozhodovat o svých záležitostech. Rozhodnutí o opatrovnictví je na místě, pokud by si senior mohl svým jednáním způsobit vážné škody, jako je podepsání nevýhodných smluv, nerozvážné darování majetku nebo opomenutí důležitých plateb.

Zde jsou konkrétní příklady situací, kdy může být opatrovnictví nezbytné:

• Paní Nováková je 78 letá seniorka, které byla diagnostikována Alzheimerova choroba. Její paměť i orientace se výrazně zhoršují, není schopna si zapamatovat důležité události a přestala se orientovat v každodenních záležitostech. Začala pravidelně vybírat větší sumy peněz z bankomatu, aniž by si pamatovala, co s nimi udělala. Opakovaně půjčila sousedovi peníze s tím, že jí je vrátí „hned, jak to bude možné". Paní Nováková si však nepamatuje, kolik peněz mu půjčila, ani kdy by měla peníze dostat zpět.

• Paní Urbanová, 80 letá seniorka, utrpěla těžkou mozkovou mrtvici, která u ní způsobila afázii – poruchu řeči. V důsledku této poruchy není schopna komunikovat, písemně ani ústně. Nemůže vyjádřit své potřeby a přání. Nerozumí složitějším informacím. Nedávno se ocitla v situaci, kdy musela podepsat dodatek k nájemní smlouvě, ale formulacím ve smlouvě nerozuměla a ani nemohla vyjádřit svůj souhlas. Nedokáže pravidelně platit své účty.

Co může opatrovník dělat?

Opatrovník chrání zájmy seniora a pomáhá mu tam, kde to senior sám nezvládá. Má širokou škálu pravomocí, které například zahrnují:

• Správa financí: Opatrovník může spravovat bankovní účet seniora, platit z něj pravidelné výdaje, jako je nájem nebo faktury za služby.
• Jednání na úřadech: Opatrovník může zastupovat seniora na úřadech, vyřizovat důchod, příspěvek na péči nebo další sociální dávky.
• Zajištění sociálních služeb: Může také sjednat potřebné sociální služby, které seniorovi zajistí odpovídající péči a podporu.

Je důležité si uvědomit, že opatrovník se stará o běžné záležitosti, avšak nemá právo rozhodovat o významných majetkových otázkách, jako je například prodej nemovitosti. Tyto kroky musí schválit soud nebo opatrovnická rada, pokud byla ustanovena.

Vznik a zánik zastoupení musí schválit soud

Opatrovnictví vzniká na základě soudního rozhodnutí. Proces začíná podáním návrhu na jmenování opatrovníka:

• Podání návrhu: Návrh může podat samotný senior nebo kdokoli, kdo má zájem na zajištění opatrovnictví, například příbuzní, sousedi nebo sociální či zdravotnické zařízení.
• Průběh soudu: Soud následně posuzuje zdravotní stav a schopnost osoby jednat samostatně. Tento proces zahrnuje lékařské posudky, sociální šetření a případně i slyšení samotného seniora, pokud je to možné. Soud také zkoumá, zda je vhodné omezit svéprávnost a v jakém rozsahu. Pečlivě zváží všechny okolnosti, aby zajistil, že opatrovnictví je v nejlepším zájmu seniora.
• Průběžné přezkoumání: Soud pravidelně přezkoumává situaci seniora a může rozhodnout o zrušení opatrovnictví, pokud již není nadále potřebné. Tento přezkum probíhá obvykle po určité době, kterou stanoví soud. Pokud se zdravotní stav seniora zlepší natolik, že je schopen opět samostatně právně jednat, soud může rozhodnout o zrušení opatrovnictví. Tento krok obvykle následuje po novém lékařském posudku a soudním přezkoumání.

Volba opatrovníka a předběžné prohlášení

Opatrovníkem se může stát osoba, která je schopná zastupovat zájmy seniora a jednat v jeho prospěch.

• Pokud senior sám navrhl osobu, která tuto podmínku splňuje, soud ji jmenuje opatrovníkem, nebrání-li tomu jiné okolnosti.
• Jinak  jde o blízkého rodinného příslušníka, jako je například manžel, děti nebo jiní blízcí příbuzní.
• Pokud však v rodině není nikdo vhodný nebo ochotný tuto roli přijmout, může soud jmenovat i jinou osobu, například přítele či souseda. Nemůže-li soud jmenovat nikoho z uvedených osob, určí jako opatrovníka obec, kde má senior bydliště nebo osobu, kterou tento úřad pověří – tedy veřejného opatrovníka. 

Opatrovníkem nesmí být osoba, která by mohla mít konflikt zájmů se seniorem, například někdo, kdo by měl osobní nebo finanční prospěch na úkor seniora. Stejně tak nemůže být opatrovníkem poskytovatel sociálních služeb, které senior využívá, ani jeho zaměstnanci.

Na tomto místě je důležité zmínit Institut předběžného prohlášení. Je důležitým nástrojem, který umožňuje seniorovi ještě před tím, než dojde ke zhoršení jeho zdravotního stavu nebo k omezení svéprávnosti, vyjádřit přání, kdo by měl být v budoucnu jeho opatrovníkem. Prostřednictvím předběžného prohlášení může senior určit konkrétní osobu, kterou považuje za důvěryhodnou a která by měla v případě potřeby převzít roli opatrovníka. Pokud by soud později rozhodoval o jmenování opatrovníka, musí k tomuto prohlášení přihlédnout a respektovat přání seniora, pokud není v rozporu s jeho zájmy.

Omezení svéprávnosti

Opatrovnictví bývá často spojeno s omezením svéprávnosti. Omezení svéprávnosti je závažným zásahem do práv člověka, a proto k němu soud přistupuje pouze v nezbytných případech. Soud může omezit svéprávnost seniora pouze tehdy, když senior trpí duševní poruchou, která má dlouhodobý vliv na jeho jednání a hrozí mu z toho závažná újma.

Omezení svéprávnosti se vztahuje pouze na právní úkony, které senior již není schopen vykonávat. Soud obvykle vyjmenuje, jaké úkony osoba již nemůže vykonávat, například uzavírat smlouvy o nemovitostech, nakládat s vyššími finančními částkami nebo jednat s úřady o sociálních dávkách. Některá omezení mohou být stanovena pouze do určité částky.

Pokud by senior s omezenou svéprávností pro danou oblast jednal sám, nic svým jednáním neporušuje, jeho jednání však může být neplatné. Opatrovník ho pak může zpětně schválit, čímž se stane platným.

Svéprávnost nesmí být nikomu omezena trvale, maximálně na tři roky. V případě, že je zřejmé, že se zdravotní stav seniora nezlepší, může být omezení prodlouženo až na pět let.

Opatrovnictví neznamená nutně omezení svéprávnosti

Nakonec je třeba poznamenat, že opatrovnictví nemusí vždy automaticky znamenat omezení svéprávnosti. K tomuto řešení by měly přistupovat soudy u osob, které si sice mohou svým právním jednáním uškodit, avšak nemají příležitosti tak učinit. Svéprávnost tak vždy nemusí být omezena např. u osob ve zdravotnickém zařízení nebo v pobytové sociální službě, dále u osob, které by vzhledem k jejich zdravotnímu stavu sami sobě uškodit nemohli (např. osoba, která není schopna komunikovat ani se podepsat). 

Opatrovnictví nebo jiné formy zastoupení?

Dříve bylo opatrovnictví často považováno za jediný způsob, jak pomoci osobám, které nejsou schopny samostatně právně jednat. Dnes však soudy stále častěji zvažují méně invazivní opatření, která respektují důstojnost a práva seniorů. Preferovány jsou formy podpory, které seniorům umožňují zachovat si co největší míru samostatnosti, například zastoupení členem domácnosti nebo ustanovení podpůrce. Soud by měl vždy zkoumat, zda jsou dostupné jiné, mírnější formy podpory, které by lépe odpovídaly potřebám seniora, a přistoupit k opatrovnictví jen tehdy, když jiné formy nejsou vhodné.